Ivi, co tě motivovalo ke studiu sociální pedagogiky?
O sociální pedagogice jsem toho zpočátku moc nevěděla, ale když jsem si přečetla popis oboru a seznam předmětů, nadchlo mě to. Sociální pedagogika totiž propojuje všechny předměty, které mám ráda – psychologii, sociologii, pedagogiku, filozofii, sociální práci a další. To pro mě bylo rozhodující. Nicméně, jistou roli sehrálo i to, že se obor vyučuje ve Zlíně, takže jsem se kvůli studiu nemusela stěhovat a mohla zůstat doma s rodinou.
Jaká je tvá vysněná profese?
Čím jsem starší, tím je pro mě těžší na tuto otázku odpovědět. Jako malá jsem snila o tom, že budu hudebnicí nebo učitelkou hudby. Později jsem si myslela, že mě žádná práce bavit nebude, protože mě lákaly profese, které nejsou pro nevidomé vhodné – doktorka nebo záchranářka. Chtěla jsem se starat o lidské zdraví a mrzelo mě, že zkrátka nemohu. Pak mi však došlo, že i když se nemohu starat o zdraví fyzické, mohu pomáhat s tím psychickým. Ještě nevím, v jaké oblasti, ale zvažuji práci na lince bezpečí, v manželské poradně nebo se seniory. Momentálně mě nejvíc láká krizová intervence.
Jak zvládáš studium?
Od základní školy až po vysokou se můj způsob studia hodně měnil. Na základce jsem používala Pichtův psací stroj – ten byl fyzicky náročný a rušivý. V deváté třídě jsem přešla na notebook s hlasovým výstupem a sluchátky, který používám dodnes. A když potřebuji, využívám ještě braillský řádek, který mi pomáhá zejména při prezentacích. Díky těmto pomůckám studium zvládám. Co mi ale přijde úplně nejdůležitější, je registrace v Centru pro studenty se specifickými potřebami a dobrá komunikace.
*Pichtův psací stroj je mechanické zařízení pro zápis Braillova písma na papír.
*Braillský řádek převádí text na obrazovce počítače do Braillova bodového písma.
Co děláš ve volném čase, aby sis odpočinula od studijních povinností?
Mám 4 záchytné body, bez kterých bych nemohla žít. Prvním je hudba – tu prostě miluju. Od tří let hraji na zobcovou flétnu, od šesti na klavír a nově se učím i na příčnou flétnu. Druhým je sport – zejména showdown, což je stolní tenis pro nevidomé, který hraju závodně. Věnuji se ale i plavání, lyžování a jízdě na tandemovém kole. Dále miluji čas s rodinou a přáteli – povídání u kávy, diskotéky, kino nebo posezení v hospůdce. A mým posledním záchytným bodem je víra – chodím na bohoslužby a občas kážu v náboženské skupince. Jednou bych chtěla kázat v kostele a silně uvažuji o studiu teologie na další vysoké škole.
Mluvíš o víře – mohu se zeptat, jak ses k ní dostala?
K víře mě nikdo nevedl, ale cítila jsem v sobě něco skrytého, co mě nutilo se jí věnovat. Už jako dítě jsem si přála, abychom jako rodina chodili do kostela, ale to bohužel neprošlo, a já tak neměla nikoho, s kým bych tam mohla chodit. I přesto ve mně zůstávala silná touha prožívat víru naplno. Zlom nastal, když se do Zlína přestěhovala kamarádka, která mě pozvala na bohoslužbu. Od té doby chodím pravidelně, našla jsem si tam přátele a víra je důležitou součástí mého života. Nechala jsem se i znovu pokřtít – tentokrát z vlastního rozhodnutí.
Jak by ses popsala jako člověka?
Co se vzhledu týče, tak si nemyslím, že jsem moc hezká – spíš naopak. Moc se neupravuju. Neřeším ani oblečení, to většinou nechávám na mámě. Jediné, na čem mi záleží, jsou vlasy – chci je mít krátké, aby mi ofina nepadala do obličeje. Hlavní pro mě je, abych se cítila dobře – chodím na masáže, voním se, ale jinak vzhled příliš neřeším. A co se povahy týče, jsem hodně společenská a bezkonfliktní. Jediné, co mi v komunikaci s ostatními vadí, když někdo shazuje ženy nebo nevidomé – ve stylu, že „všichni jsou stejní“ nebo „něco nemohou“. Mám ráda rovnoprávnost. Jinak miluji být s lidmi a seznamovat se. Nerada trávím čas sama.
Co vnímáš jako svůj největší životní úspěch?
Za svůj největší úspěch považuji to, že jsem se dostala na tuto školu. Stálo mě to hodně úsilí a stresu, protože jsem si moc přála studovat právě tady.
Minulý rok jsi obsadila 4. místo na Světovém poháru v showdownu, když ses poprvé na mezinárodní scéně probojovala až do semifinále. Jak tento úspěch vnímáš a jaký je tvůj další showdownový cíl?
Byla jsem překvapená, měla jsem velké štěstí. A co se týče mých dalších cílů – ty se hodně změnily. Dřív jsem se soustředila hlavně na výkon, mezinárodní scénu a chtěla se dostat do top 12. Zároveň jsem měla pocit, že když nebudu vyhrávat, zklamu lidi, kteří do mě vkládají naděje. Teď už to beru jinak – zaměřuji se na československé turnaje, kde hraju s lidmi, které znám, a zápasy si chci především užít. O výhru mi už tolik nejde.
*Showdown je sport podobný ping-pongu. Hráči se pomocí pálky snaží trefit ozvučený míček do branky soupeře, která je umístěná na konci hracího stolu.
Kdybys mohla ve společnosti změnit něco v přístupu k nevidomým, co by to bylo?
Těch věcí, které mě mrzí, je poměrně dost. Ale zásadní je asi to, že občas jsou nevidomí automaticky považování za osoby s kombinovaným nebo mentálním postižením. Stává se mi, že lidé nechápou, že „pouze“ nevidím, ale jinak jsem úplně normální. Často se stává, že se mnou lidé mluví jako s dítětem, nebo mě bez ptaní na ulici chytnou, někam táhnou a já pak nevím, kde jsem. Dále se mi nelíbí, že jsou podceňovány naše schopnosti a musíme za rovnocenné podmínky bojovat. A poslední věc, která mě nyní napadá je tlak na to, být vzorná. To je často u nevidomých pěstováno s tím, že když nebudeme vzorní, nebudou nám ostatní chtít poskytovat pomoc, kterou potřebujeme. Ale i nevidomí mohou např. jít na diskotéku a odcházet z ní ve 4 hodiny ráno domů. I my chceme žít život naplno.
Můžeš popsat, jak vypadá tvůj běžný den?
Každý den mám jinou aktivitu, ale kdybych měla popsat jeden z těch běžných, pak ráno vstanu, dám si snídani a podívám se na telefon, jestli nemám nějaké zprávy. Obzvlášť miluju hlasovky – když mi nějaká přijde ve škole, nepřehrávám si ji hned, ale těším se, až na ni doma odpovím. Po škole jdu na oběd do menzy a potom jedu trolejbusem domů. Následně mě čeká cesta taxíkem do hudebky a po ní showdownový trénink. Trénuje mě kamarádka a táta nám dělá rozhodčího. Po tréninku si dáme kafíčko, u kterého sdílíme zážitky z daného dne – co jsme zažili, co se stalo zajímavého a co nám udělalo radost. Večer se učím, dám si sprchu nebo vanu, a na závěr dne se všichni ještě sejdeme, dáme si vínečko a povídáme si o plánech na zítřek. Takže kafíčko je o minulosti a vínečko o budoucnosti. 🙂 Na úplný závěr si s někým zavolám nebo pošlu hlasovku – a pak jdu spát.
Co bys udělala jako první, kdybys začala vidět?
Rozhodně bych se hodně divila! (smích) A pak bych si udělala řidičák, abych nemusela jezdit taxíky. Obecně by pro mě byla důležitá větší samostatnost a mobilita – třeba chodit bez bílé hole. To už si někdy zkouším s mámou – jde přede mnou a já jdu za ní bez hole.
Veronika Janštová, 16. 7. 2025