Magdaleno, v roce 2009 jste se rozhodla pro studium Sociální pedagogiky, co Vás k výběru právě tohoto oboru vedlo?
Již během středoškolských studií mě zajímaly disciplíny jako pedagogika, sociologie a psychologie, ale nebyla jsem schopná se mezi nimi rozhodnout. Takže když jsem zjistila, že u nás ve Zlíně se dá studovat obor, kde se tyto disciplíny střetávají, volba byla jasná. Přitahovala mě interdisciplinární povaha sociální pedagogiky a také jsem zvažovala možnosti uplatnění v oboru vzhledem k mému zdravotnímu postižení. Takže díky těmto důvodům jsem v roce 2009 skončila tady na fakultě jako studentka Sociální pedagogiky.
Vaše kroky Vás po bakalářském studiu vedly dále přes magisterském studium, až po to doktorské. Byla to dlouhá cesta?
Byla to dlouhá cesta. Devítiletá cesta. Mnohem delší než jsem tehdy, když jsem nastupovala na bakalářský stupeň studia, očekávala. Tehdy bylo mou jedinou ambicí dokončit alespoň bakalářské studium. V té době jsem vůbec nečekala, že by se má studijní cesta mohla protáhnout o dalších 6 let až ke studiu doktorského studijního programu. Cesta to byla opravdu dlouhá, velmi zajímavá, inspirativní, a vlastně pořád neskončila, protože po studiích jsem tady zůstala jako akademický pracovník. Takže ta cesta, která v roce 2009 započala, pořád pokračuje.
Za Vaši diplomovou i disertační práci jste získala cenu rektora UTB. Jak tento úspěch vnímáte?
Určitě je to velký úspěch. Úspěch, který jsem ani neočekávala. Nicméně jsem za ten úspěch nesmírně vděčná, protože je pro mě velmi silným vnějším motivačním faktorem. Samozřejmě jsem si vědoma toho, jakou hodnotu takové ocenění má a motivuje mě to k další práci. Zároveň pro mě toto ocenění bylo do určité míry i závazkem dál pokračovat, rozvíjet se, přinášet nová zajímavá témata a v rámci vědecké práce nadále profesně růst.
Vaše diplomová práce se podle Vašich slov stala podkladem a impulzem k vydání Vaší první knihy, Partnerské vztahy (očima) mladých dospělých s vrozeným tělesným postižením. Knihu jste vydala v roce 2017 pod Hlavičkou Grada Publishing a nejedná se o jedinou knihu, kterou jste napsala. Máte další publikační plány?
Určitě. Ty publikační plány jsou v podstatě konzistentní, protože i v tom spočívá má pracovní náplň. Tím, že pracuju v Centru výzkumu, tak to není jen o tom, že předávám studentům své knowhow ve výuce, ale i o tom, že publikuju. Takže ta publikační činnost je vlastně konzistentní proces, neustálá tvůrčí činnost. A další kniha, kterou jsem napsala (Sociální potřeby středoškoláků s vrozeným tělesným postižením: opomíjený aspekt edukační praxe), vznikla na základě mé disertační práce a byla výstupem projektu interní grantové agentury UTB.
A co Vaše další sny a plány? Jaké máte cíle do budoucna?
V profesním životě je těch cílů a vizí spousta, protože má práce je o nějakém neustálém růstu a také o snaze držet krok se zahraničními trendy. Dále vnímám jako důležité zaměřit se na rozvoj mezinárodní spolupráce, ať už v rámci publikačních, tak projektových aktivit. V tomto směru se mi podařilo navázat spolupráci s Centre for Teacher Education na Vídeňské univerzitě a snažím se vyjíždět i na výukové mobility Erasmus +. Takže jedna z těch důležitých vizí je určitě směřována k mezinárodní spolupráci a projektovým aktivitám se zahraničními partnery. A další cíl je samozřejmě předávat studentům ve výuce to nejlepší co umím a znám.
Vy se v rámci svého odborného zaměření specializujete především na aktuální otázky související s kvalitou života osob se zdravotním postižením. Co byste si přála změnit na vnímání veřejnosti právě ohledně osob se zdravotním postižením?
Těch témat je samozřejmě obrovské množství. Nicméně vnímám, že jsem asi v trošku unikátní pozici, protože díky své práci a zároveň tomu, že jsem osoba se zdravotním postižením, tak mám jedinečnou možnost otevírat otázky, které vyžadují popularizaci nebo demytizaci. Ta úplně nejzákladnější témata jsou např. jak komunikovat s lidmi se zdravotním postižením, jak k nim přistupovat či jak jim správně asistovat. No a pak jsou tady mnohem vážnější témata, jako např. sexuální násilí na lidech se zdravotním postižením. Na toto téma jsme ve spolupráci s organizací Freya realizovali jednoroční projekt, který zahrnoval sérii workshopů a přednášek pro odbornou i laickou veřejnost. To určitě bylo téma, které jsem vnímala jako nesmírně důležité.
Pracujete jako akademický pracovník-odborný asistent a tajemník na Centru výzkumu FHS. Je za tím dozajista spoustu práce a odhodlání. Je proto něco, co byste ráda vzkázala svému dřívějšímu já?
No, možná kdyby moje dřívější já vědělo, co ho čeká, tak nevím, jestli by mělo takové odhodlání (smích). Ale já věřím, že se věci v životě dějí tak jak mají a dějí se právě v ten správný okamžik. Takže vlastně bych svému dřívějšímu já nic moc konkrétního nevzkázala. Každý posun v životě člověka je spojený i s nějakými těžkostmi, ale to zkrátka k životu patří. Bez těch těžkostí se neposuneme dál. I když v daném okamžiku nám to možná přijde jako něco nespravedlivého, těžkého či nepřekonatelného, ono to vždycky nějaký význam má. Takže si myslím, že všechno, čím jsem prošla a co jsem vnímala jako těžké, náročné nebo nepřekonatelné, tak se asi mělo stát, protože kdyby se to nestalo, tak bych tady možná ani neseděla a ten rozhovor bychom nedělaly. Nevzkázala bych tedy vůbec nic, asi jenom ať mi vydrží to odhodlání, že to správné naplnění a ten správný výsledek, přijde.
Je něco, co byste vzkázala lidem, kteří mají stejný handicap jako Vy?
To je těžké, protože se to nedá nějak zobecnit. Každý člověk tu svou životní situaci vnímá jinak. Každý čelí v životě trošku jiným obtížím, takže dávat nějaké rady nebo doporučení je hrozně těžké. Pokud člověk není vnitřně nastavený na to, že má nějaký životní cíl, ke kterému chce dospět a nemá zároveň nějaké zázemí a podmínky pro to, aby se mohl realizovat, tak můžete dělat všechno možné a někdy Vám to prostě není souzené. Snad jediná věc, která všeobecně platí je, ať si opravdu člověk stanoví nějaký životní cíl, takový, aby byl reálný a ať udělá maximum pro to, aby ho dosáhl, protože bez nějakých životních cílů a ambicí je život vlastně tak trošku nuda.
Jaké jsou ty nejtěžší situace, se kterými se kvůli svému handicapu setkáváte?
Asi úplně nejvíc klíčová je bezbariérovost. To je něco, co řeším dnes a denně a co moc ovlivnit nemůžu. Nemohu se např. dnes odpoledne rozhodnut, že zítra pojedu do Prahy, sednout na vlak a jet. Tak jednoduché to není. Předchází tomu to, že si musím předem objednat vlakovou dopravu pro vozíčkáře, musím si vyhledat bezbariérové bydlení a musím mít někoho, kdo se mnou cestu absolvuje. Musím zkrátka neustále organizovat. Zároveň i představa lidí o bezbariérovosti (těch, kterých se to bezprostředně netýká) je dost zkreslená. Např. v ubytování, které je deklarované jako bezbariérové, jsou schody a vana. A já mám dvě možnosti. Buď se můžu rozčilovat nad tím jak je hrozné, že je pořád všechno bariérové nebo to prostě přijmu jako fakt, s kterým musím pracovat a s kterým se musím nějak vypořádat. Já jsem si zvolila tu druhou variantu, takže se snažím i s těmi omezeními, které jsou s mým postižením spojené, co nejvíc plnohodnotně žít a fungovat.
V popisu své knihy uvádíte: „Být odlišný ještě neznamená být ve skutečnosti jiný.“ Byla byste ochotná nám vysvětlit, co jste tímto výrokem myslela?
To je vlastně docela jednoduché. Jakákoliv odlišnost, a je jedno co si člověk pod odlišností představí, vlastně nemusí být odlišností v pravém slova smyslu. Když má někdo vozík nebo nějakou jinou kompenzační pomůcku, tak to neznamená, že daný člověk žije jinak nebo neplnohodnotně. Že to nemusí být skutečná bariéra nebo limit pro jeho život a pro jeho rozvoj. Takže ta věta měla odkazovat k tomu, abychom se ohledně lidí se zdravotním postižením nenechávali unést stereotypy a haló efektem. Je to spíš o tom, abychom měli otevřenou mysl vůči těmto lidem a vůči tématům, které každodenně řeší – to bylo hlavní poselství této věty, na kterou jste se mě ptala.
Co považujete za svůj zatím největší životní úspěch?
Já myslím, že on ještě asi úplně nepřišel (smích). Nevím, snažím se ke všemu, co se na té mojí životní cestě událo přistupovat s pokorou a vděčností, protože to vůbec nemuselo být. To, že ráno můžu vstát, můžu jít do naplňující práce, a to že pak můžu trávit čas s lidmi, kteří jsou mi blízcí, zkrátka to, že můžu žít víceméně úplně normální život, tak je to nejvíc, co jsem od života mohla dostat.
Veronika Janštová, 15. 11. 2023