Petro, byla byste na úvod ochotná nám popsat, co balbuties znamená pro Vás, jak byste balbuties popsala vlastními slovy?
Jedná se o narušenou komunikační schopnost, která pro mě osobně není jenom o opakování slabik. Já sama zadrhávám od 3 let a od té doby se můj pohled na balbuties značně proměňoval. V dětství to pro mě byla noční můra a nyní vnímám koktavost jako celoživotní výzvu i učitele.
Jak jste svou poruchu vnímala jako dítě, coby studentka ZŠ a SŠ?
Na prvním stupni ZŠ to bylo díky třídní učitelce a jejímu přístupu docela v pohodě, ale když jsem nastupovala do puberty, tak vznikaly větší problémy. Na druhém stupni jsem nemohla mluvit s učiteli ani se spolužáky, měla jsem problém je i pozdravit, což mě jako dospívající Péťu vnitřně zraňovalo. Nevěděla jsem, jak s koktavostí naložit, bylo to pro mě období temna, kdy jsem se sebeobviňovala, byla málo sebevědomá, měla pocity méněcennosti, strachu, stresu a úzkosti. Na SŠ jsem lépe zapadla do kolektivu, to se mi mluvilo lépe.
Poté jste se rozhodla pro studium na Vysoké školy báňské v Ostravě, kde jste na Ekonomické fakultě získala titul Ing. a nyní studujete na naší univerzitě Sociální pedagogiku. Proč jste se rozhodla právě pro tento obor, zcela odlišný?
Chtěla jsem se dozvědět více o inkluzi a socializaci. Například jak člověka s určitým znevýhodněním začlenit do kolektivu a co pro to on sám může udělat. K zájmu o tahle sociálně inkluzivní témata mě dovedla především vlastní zkušenost, kterou bych pak ráda promítla do pomoci dalším lidem. Myslím si, že je důležité bořit bariéry mezi lidmi se znevýhodněním a společností. To je můj primární cíl a důvod pro studium Socpedu.
Jakým způsobem Vás balbuties během studia omezuje nyní, během VŠ studia?
Tím, že studium kloubím s prací, mám toho více než na ekonomce. Co se týče mluvení, tak je to jak kdy. Někdy je úplně v pohodě a někdy je to tak, že se mi nechce do prezentací a říkám si radši nemluv. Ale když té nechtěné myšlence nepodlehnu, tak je to lepší – tak je to fajn. Dále záleží na prostředí, ve kterém se pohybuju (hluk, spěch, stres), s jakými lidmi mluvím (žádná empatie, nulové naslouchání, povrchní jednání) nebo třeba na mém aktuálním rozpoložení, které často závisí na tom, zda mám/nemám naplněné fyziologické potřeby, a taky na tom, zda jsem dobře připravená (vím, co chci říct).
V rozhovoru pro ČT jste řekla: „Jako každý balbutik i já jsem vyzkoušela řadu logopedů, psychologů, foniatra, psychiatra, léčitele, vědmu, kineziologa, ale žádný větší pokrok jsem nezaznamenala.“ Co tedy onen kýžený pokrok přineslo?
Cca před deseti lety mi pomohlo centrum terapie koktavosti Nová Mluva, které vychází z technik prof. Lilie Arutiunian. Dlouho jsem byla přesvědčená (i v době rozhovoru pro ČT) o tom, že podstupuji léčbu koktavosti (což bylo prezentováno i centrem) a že se zanedlouho vyléčím a budu mluvit plynule. A když jsem techniku Nové mluvy používala, řeč byla dobrá. Každopádně už nikdo neviděl, jak se musím kontrolovat, jak nepustím žádné slovo, které není pod mojí kontrolou, resp. řečeno technikou. Byla to tvrdá sebedisciplína, kdy i tělo potřebovalo povolit a naplnit jiné potřeby, ale já jsem pořád nepolovala a měla za to, že se léčím. Až když jsem se poprvé po kurzu Nové mluvy zakoktala, tak jsem došla postupně k tomu, že se potřebuju soustředit na to, abych koktavost přijala jako svou součást. Teprve po tomto uvědomění mi začala dávat smysl veškerá sezení nejen u psychologů a došlo mi, že každé sezení mělo něco do sebe, jen já to v tu dobu neviděla, protože jsem se chtěla primárně zbavit koktavosti, a ne ji přijmout.
*Nová mluva je české školící středisko, které nabízí dynamický trénink plynulé komunikace pro osoby, které trpí koktavostí.
Nakolik je balbuties o vnitřním světě, psychice? Případně jak pracujete s emocemi?
Vnitřní svět balbutika může být hodně barvitý, ale každý z nás s ním jinak pracuje. Já např. hodně vizualizuju, taky pozoruju pocity a emoce, které pak sebou nechávám procházet. Když na mě jde např. vztek, tak se s ním neztotožňuju, on přijde, na nějakou dobu se ve mně zabydlí, já ho cítím, ale zároveň vím, že jak přišel, tak odejde. Pak ten vztek ventiluju ven, většinou pohybem. Nepotlačuju emoce a snažím se je moc neanalyzovat, ale prostě je k sobě pustit. Pustit je s tím vědomím, že se s nimi neztotožňuju. Hodně se také soustředím na dýchání a na přítomný okamžik, na to co je teď.
Příčině balbuties věda nerozumí. U některých lidí s balbuties se tato porucha řeči zdědí, u některých je vyvolána např. traumatickou událostí. Byla byste ochotná sdělit konkrétní techniky, které právě Vám nejvíce pomáhají?
Aktuálně mi pomáhá asi nejvíce nadhled, hravost, ale i hloubání v sobě – ve smyslu – pracovat s emocemi, strachem, poznat své stíny, vytvořit si v sobě vnitřního parťáka namísto kritika, nastavit mysl růstově (pojem od Carol Dweck). Zkrátka hodně jsem na sobě začala pracovat (v rámci absolvovaných kurzů, workshopů, knih, sezení apod.). Momentálně si se zadrháváním dokážu i hrát, např. začnu vy-kle-pá-vat anebo se schválně zakoktám a to proto, abych koktavost nevnímala jako konec světa. Soustředím se prostě na to, abych se cítila dobře.
Jste velmi aktivní v rámci osvěty balbuties, poskytujete rozhovory do médií, a nově píšete i blog s názvem Vnitřní život balbutika. Jakou máte v tomto směru vizi, co chcete předat dál?
Budu moc ráda, kdyby téma koktavosti, bylo vnímané jako téma. Myslím si, že se o ní málo ví a málo mluví, a když už, tak je koktavost zlehčována nebo vyobrazována jako něco vtipného. Nejedná se však jen o povrchovou záležitost. Pod špičkou ledovce je ještě kus ledu, o kterém ví často jen sám balbutik. Chci proto mluvit o tom, jak se balbutik může cítit, potažmo jak se k němu chovat. Zároveň chci dát všem těm, kteří mají osobní zkušenost s koktavostí, najevo, že mají možnost o své zkušenosti s koktavostí otevřeně mluvit, že se nemusí bát a že jsou tady lidé, kteří to mají stejně. Bylo by moc bezva vytvořit skupinku odvážlivých balbutiků, která by dokázala osvětovat a edukovat. Díky tomuhle by společnost byla více informována např. o tom, že když na ně bude mluvit někdo hooodně pomalu anebo zčervená a lape po dechu, že to není záchvat, že jsme normální, ale prostě nemůžeme v danou chvíli mluvit (např. nemůžeme říct písmenko D, tak jsme zticha nebo komunikujeme prostřednictvím sms místo telefonování, které je pro nás velký stres). To je mým cílem, vlastně i cílem tohohle rozhovoru. Dělat osvětu a edukovat, ať je to jako téma vnímané, protože mám pocit, že není.
*Odkaz na Petřin blog: https://vnitrni-zivot-balbutika.webnode.cz/
V ČR se dle Medical Tribune (údaj z roku 2022) potýká s balbuties okolo 100 000 obyvatel. Je něco, co byste jim ráda vzkázala?
Odvahu, napadá mě odvaha. Odvahu mluvit tak, jak umí. Ono není úplně jednoduché ukazovat navenek to, co člověka může ranit a co považuje za svoji křehkost. O to víc si všech balbutiků vážím, protože vstupují do každodenního provozu a nějakým způsobem mluví a nevzdají to.
Takže určitě odvahu a sílu.
Ve Vašem článku na blogu píšete o emeritním profesoru logopedie Van Riperovi, který tvrdí, že strach nikdy neporazíme tak, když před ním utečeme – tím ho jen zvětšujeme. Už tedy před svým strachem neutíkáte?
To víte, že občas jo. Pořád jsem jen člověk (smích). Nicméně situace, ze kterých jsem utekla, mě zpětně dohnaly. Takže když dojde na chvíli, ze které bych nejradši utekla, uvědomím si strachy a snažím se do toho jít. Ono, kolikrát to trvá a trvá, protože u mě tak nějak všechno dlouho trvá (smích), ale pak vím, že neopodstatněný strach porazím. Protože je to potřeba.
Veronika Janštová, 6. 3. 2024